Na počátku března jsme ve dvou školách v Praze 8 (ZŠ Dolákova a Církevní logopedická ZŠ Don Bosco) uspořádali besedy s žákovskými parlamenty na téma dopravy a jejích souvislostí s životem ve městě. Obou besed se zúčastnili zástupci školaček a školáků 3. až 9. tříd. Setkání jsme nekoncipovali jako frontální výklad, ale připravili jsme soubor otázek týkajících se některých základních pojmů (např.: Co si představíte, řekne-li se životní prostředí nebo udržitelná doprava?), ale také konkrétních vyčíslitelných jevů a dopadů pražské dopravy (např. počet následků dopravních nehod, počet motorových vozidel atp.).
Necelá hodina dotazování, odpovídání a odhadování uběhla jako voda a místo předpokládané neposednosti a rušení menších žáčků nebo očividně demonstrované nudy u pubertální mládeže, jsme se navíc setkali s aktivním zájmem, překvapivou informovaností a schopností domýšlet informace a dávat je do souvislostí. Na dotaz, co si představí pod pojmem životní prostředí ve městě, si například mládež nejdříve vzpomněla na přírodu, postupně pak žáci jmenovali další důležité složky prostředí, dokonce i bezpečnost, a došli k závěru, že je to vlastně všechno, co nás obklopuje. Na otázku, co si myslí, že nejvíce ovlivňuje kvalitu životního prostředí, jedna malá holčička bez rozmýšlení a rezolutně prohlásila: „Lidi!“
Žáci naprosto přesně vyjmenovali všechny druhy městských dopravních prostředků a způsobů přepravy, až na jedinou: chůzi – tu totiž, podobně jako mnoho dospělých, za dopravu nepovažují. Když jsme s nimi diskutovali o vzdálenostech, na které se někteří z nich dopravují do školy autem, velice dobře věděli, že někdy je to doslova „za rohem“, odkud rodiče děti vozí, s tím, že je vysazují před školou na cestě do práce, ale také že někteří rodiče se pak vracejí autem zase „za roh“ domů.
Dětem bylo také zcela zřejmé, jaké jsou výhody a nevýhody osobní automobilové dopravy: mezi nimi jmenovaly jako jeden z největších problémů velké nároky na parkování, zejména na sídlištích. Chápaly také, že motorová doprava znečišťuje ovzduší, téměř se „trefily“ do podílu tohoto znečištění (jejich odhad byl 80 %, skutečnost je podle ČHMI, který provozuje síť automatického imisního monitoringu AIM, 90 %). Uměly také vyjmenovat téměř všechny znečišťující látky generované motorovými vozidly, s výjimkou přízemního ozónu a nejnebezpečnější a zdraví nejškodlivější složky: poletavého prachu, na nějž se váží kancerogenní látky a u nějž platí, že čím menší částice, tím hůře, protože se dostávají hluboko do těla, dokonce do krve, a nejsme je schopni filtrovat nosem. Podobně jako někteří dospělí se pletly i v tom, co způsobují emise CO2. Teprve když jsme odmítli jejich představu, že CO2 patří mezi látky poškozující zdraví, a ptali se, na co jiného mohou mít dopad, opět jakási malá školačka prohlásila rezolutně: „Na počasí!“
Podobně jako to často pozorujeme u dospělých, se děti obávaly více dopravních nehod než znečištění ovzduší. Počty smrtelných nehod v Praze odhadovaly od mnoha desítek až po několik tisíců za rok, zatímco počet předčasných úmrtí v důsledku znečištění ovzduší od jednotek až na maximum dvou desítek ročně. Ve skutečnosti však v Praze zemřelo loni podle statistik Policie ČR na následky dopravních nehod 17 lidí, v důsledku znečištění ovzduší podle Zdravotního ústavu ČR předčasně umírá každý rok 500 osob. Nikdo z dětí také netušil, že – podle údajů pocházejících z britských studií – koncentrace poletavého prachu uvnitř auta je 9 – 12 x vyšší než venku na silnici.
Školáci i školačky také trochu tápali při definování pojmu „udržitelná doprava“. Nejdříve ji popisovali jako dopravu, která nešpiní životní prostředí. Postupně však dospěli k tomu, že je to taková doprava, která dlouhodobě nezhoršuje podmínky pro život: nezvyšuje nároky na plochu, tedy i parkování, nezvyšuje znečištění ovzduší a hluk, nevytváří další bariéry, její důležitá složka, chůze, má dostatečnou podporu, a životní podmínky se tedy díky ní pro všechny ve městě zlepšují, nebo alespoň udržují.
Dětem jsme před besedou rozdali prázdné dotazníky, nad kterými se vedla zmíněná diskuze, a po besedě obdržely tytéž dotazníky se správnými variantami odpovědí, aby mohly podobnou diskuzi zorganizovat ve svých třídách a zprostředkovaly své poznatky ostatním žákům.
Přestože besedy proběhly ve dvou odlišných školách, děti vyjadřovaly podobné názory a obavy, byly stejně otevřené a ochotné dozvídat se něco nového, přemýšlet a diskutovat. I my jsme nakonec dostaly všetečný dotaz: „A čím jste sem přijeli vy?“ „Metrem a autobusem, protože bydlíme tak daleko, že pěšky nebo na kole, což je samozřejmě ta nejzdravější a nejšetrnější možnost, bychom přijeli asi až zítra,“ odpověděli jsme…
Rádi budeme podobné debaty absolvovat se školáky či studenty na dalších základních i středních školách, pokud o to jejich zřizovatelé či školy samotné projeví zájem, a jsme ochotni poskytnout k podobným besedám své podklady.